Ametysty u Mariánských lázní
U obce Drmoul pod Mariánskými lázněmi se nachází starý lesní Židovský hřbitov. A odtud už to není daleko k lokalitě, kde se dají prý dodnes ještě ametysty najít. To je ale řečeno hodně benevolentně. Kdo by chtěl očekávat veliké fialové krystaly, jak je známe v geodách, nebo na nosných úlomcích širokých 10 až 40 cm, bude zklamaný. Možná by větší agregát vykopal ještě ve větší hloubce, ale povrch se v tomto lese zdá hodně přebraný.
Na samém počátku prosince 2013, když jsem byl zase pár dní v Praze a bylo dopoledne sluníčko a sucho, vyjeli jsme s mým kamarádem vstříc Slavkovskému lesu u Mariánských lázní. Náš prospektorský obhlížecí průzkum jsme začali jižně pod městem, vedle vesničky Drmoul. Nechali jsme auto u lesa a opatrně našlapovali na posněžené namrzlé cestě, abychom si všimli nějaké pěšinky do lesa, protože orientační bod - židovský lesní hřbitov - by měl být značený. Po chvíli jsme si nějakého neurčitého značení povšimli a zabočili pěšinou do lesa.
Zaléval nás ohromně příjemný pocit a vitální energie, pozitivní a vstřícné pocity přesto, že pěkně mrzlo a zimu umocňoval ještě u lesa vítr. V lese se vítr zklidnil a po chvíli jsme mírným stoupáním přišli k tichému palouku, na němž se rozprostíraly náhrobky starého židovského hřbitova. Někteří lidé nemají rádi hřbitovy už podvědomě. Já se po nich s dřívějším kamarádem rád toulal po Brně a okolí i v noci a v dešti, je mi blízká ta tajemná atmosféra a klid. Židovský hřbitov, který jsme v lese objevili, na nás ale působil spolu s prostředím tohoto lesa a místa opravdu vysoce příjemně, uměl bych si tu představit i přespání. Informační tabule popisuje celou historii, tak jsem si to vyfotil, abychom se nezdržovali a šli po ametystech, dokud je světlo. Bohužel jsme totiž přijeli kolem druhé hodiny a v zimě, když je zamračeno, tak bývá už šero klidně od tří hodin, zvláště v lese.
Obešli jsme tedy hřbitůvek a podle intuice brzy došli do části lesa, kde bylo poznat zvlněný terén drobnými haldami a výkopy. Místo jsme procházeli a mezi posněženými plochami sledovali místa, kde byl povrch rozhrabaný nějakými podobnými hledači. Jedině tam byla šance, vidět vůbec na nějaké kamínky, co se tu povalují. Většinou ale byly celé hnědé od hlíny. Bylo nám jasné, že na namrzlém a posněženém povrchu asi nic nenajdeme, ale stejně jsme se tu asi hodinu rozhlíželi. A měli jsme štěstí!
Severně od Drmoulu poprášenou cestou s doprovodem studeného větru hledáme ukazatele k Židovskému hřbitovu
Nahlédli jsme do lesa, jsou zde velmi příjemné energie.
Přicházíme lesní cestou k nedalekému hřbitůvku.
Informační cedule popisuje detaily, ale my spěcháme hledat ametysty.
V zápětí nalézáme lokalitu, činnost hledačů minerálů se nezapře.
Rozhlížíme se po čerstvých odkryvech, zda tu hledači alespoň neponechali ty horší nálezy, protože jinde není pod sněhovým namrzlým popraškem vidět nic. Ale nic nenacházíme.
Hledáme dál, když už jsme sem jeli...
A přece něco! Maličké krystalky kalcitu a šmrnclé ametystem...
Mají typickou jemnost Slavkovského lesa, ikdyž ten se nachází pár kilometrů severněji.
Tento kousek mne skutečně potěšil, bylo jasné, že lepší už nenajdu, protože se začíná stmívat.
Ještě si všímáme balvanu, obrostlého krystalky kalcitu.
Je to krásné, ale malé na moc velkém kameni...
Celé růžice kalcitů.
A vracíme se, abychom ještě stihli jinou lokalitu...
Ještě jsme chtěli využít, že jsme v oblasti Slavkovského lesa, a tak jsme popojeli přes Mariánské lázně severo - západně do dalšího stoupání a širokých mnoha kilometrových lesů. A to už byly skutečně ty Slavkovské lesy, kde mají být na mnoha místech ametysty. Kamarád měl vytipovanou další lokalitu k průzkumu. Projeli jsme hodně lesů, za nimiž se otevřela pole. Na těch bylo při zvedající se vychřici vidět, jak se masa rozfoukaného sněhu po poli rychle převaluje, honem jsem to fotil a říkal, že do takového nečasu bych teda nešel. V zápětí jsme ale zastavili u jedné odbočky, že se alespoň podíváme a k té lokalitě nahlédneme.
Po pár minutách už jsme zavátou cestou zrychleně šli proti vánici, kamarád si to ještě více užíval v letních teniskách, protože si zapoměl s sebou do kanceláře a auta vzít zimní boty. Takové detaily ale správného nadšence nemohou odradit, když už je na dosah vybrané lokalitě, a tak jsme dál pokračovali polní otevřenou cestou proti silnému větru, šlehajícímu nám sníh do tváří. Místy se nám nohy bořily do navátých sněhových jazyků a tak bylo ještě náročnější, jít proti sněhové vychřici. Bylo jasné, že na zavátém povrchu nic nenajdeme a původní smysl, najít kameny, nahradila zajímavost situace, nenechat se odradit nějakou vánicí, a ten kontrastní pocit vánice a většího sněhu oproti suché slunečné Praze si vychutnat a taky najít a obhlédnout to místo, kde se ametysty sbírají.
Bylo to namáhavé, chvílemi se ani nedalo nadechnout, jak nám silný vítr bral kyslík od nosu. První můj letošní sníh a ještě s takovou vychřicí, to byl skutečně zážitek. Ale zvládli jsme asi dvou kilometrový úsek polí projít a přiblížili se dalšímu lesu. Ještě předtím se chvíli trochu rozestoupily temné těžké mraky a mezi nimi byla úzká oblast, zářící narůžověle, jako při červáncích. Vyfotit jsem to ale nestihl. V takovém nečase - nečekané a krásné. V tom nečasu jsme z toho cítili jakoby pohlazení a hřejivou energii. Během chvilky úkaz zmizel. Šli jsme dál...
Tady by to mělo být! Hned na okraji lesa jsme si zase všimli malých haldiček po výkopech, ale vše bylo posněžené a zmrzlé a začínalo se stmívat. Místo jsme tedy našli, ale najít na něm nebylo v tuto chvíli možné nic. Stromy nás chránily před silným větrem a tak jsme si odpočinuli a brzy se vydali na zpáteční náročnou cestu vychřicí a polní cestou.
Kamarád šel chvíli za mnou a já držel rychlejší krok, abych už měl tu cestu v takovém nečase a silném větru za sebou. Po pár minutách, když mne kamarád došel, povídá, jestli jsem si taky všimnul těch světel za námi. Já jsem si ale žádných světel při chůzi v zorném poli přede mnou nevšiml. Zorné pole mi navíc omezovala kapuca na hlavě, takže jsem více méně jen sledoval cestu před sebou, kam šlapu, a žádné světlo jsem si nevšimnul. Kamarád se hodně divil, protože když se otočil, viděl blízká dvě světla, jako reflektory auta. Zvuk motoru ale žádný neslyšel, bylo ticho a vítr. V první chvíli mne chtěl upozornit, abych šel na stranu cesty a uhnul, že za námi jede auto. Když se ale znova podíval, světla nikde! Ani neustal zvuk žádného motoru, protože i předtím žádný neslyšel! Byla to zvláštní situace a v tomto nečase by touto zavátou polní cestou z lesa těžko někdo jel, a proč by v místě na okraji lesa pak zastavil. Navíc nebylo žádné auto ani vidět. Nechápali jsme to, ale kvůli vychřici, která pak byla hlášená i meteorology, šli dál, ještě nás čekalo projít jiná pole a kousek lesa k silnici a autu našemu.
Cestou jsme si uvědomovali, že nejsme sami a možná nám to "chtěli" dát najevo v těch docela extrémních podmínkách. Oba totiž uznáváme, že člověka nejspíše vedou a chrání jeho průvodci, aby mohl projít životní poutí a zkušenostmi tak, jak si to před svojí inkarnací přesně naplánoval. Někdo je nazývá "bytostní", někdo "entity" a někdo jako strážné anděly. Bytosti s křídly si zrovna nepředstavujeme, ale nějaké vyšší entity klidně. Bylo by divné, až nesmyslné, že by v tak velikém vesmíru neexistovaly jiné bytosti, entity a dimenze. Tak hlubokou nevědomost se nám snažil vtloukat minulý režim, ale člověk by musel být úplně hluchý a slepý, aby nevnímal ono... něco... Nejhorší jsou extrémy. Nevěřit ničemu a naivně si myslet, že jsme se tu ocitli úplnou náhodou, zdokonalující se náhodně po miliony let, je jeden extrém. A klanět se Alláhovi nebo chodit zpovídat do kostela a pak za prvním rohem pomlouvat, je extrém druhý. Ale uvědomit si, že těch náhod by bylo přespříliš a nějakého Tvůrce, vyšší Kosmickou Inteligenci, která všemu dala zjevný řád to mít musí, mi přijde rozumné.
Během úvah jsme cestou vešli do lesa, který nás už zase chránil od nejhoršího větru. Po klesající cestě jsme už měli na dohled auto. U auta jsme si v tom šeru všimli něčeho s podobou velkého tlustého kocoura s kulatou hlavou, ale ta hlava byla huňatější a uši to mělo hodně zaoblené! Kamarád měl hned jasno: Medvídek Mýval! Pomalu jsme se blížili a medvídek utekl na strom, pár metrů vedle silnice. Bylo vidět, že se bojí. Zastavili jsme, aby se nebál a abychom se mohli na něj více podívat, jestli je to skutečně medvěd. V polotmě jsme jeho obrysy viděli na boku kmene stromu, asi 5 metrů od silnice, na níž jsme stáli. Pokusili jsme jej vyfotit, já telefonem a kamarád malým digitálem. Jeho snímek dopadl lépe a zvláště po domácí úpravě, snížení šumu a přidání jasu v histogramu snímku se potvrdilo, že to byl skutečně medvídek. Po vyfocení jsme už ale promrzlí vlezli do auta a vraceli se lesy k Mariánkám.
Po pár kilometrech nám to nedalo a ještě jsme se chtěli tím posněženým lesem a mimo vítr kousek projít a vnímat a načerpat tu lesní horskou energii - ono to je přes 700 metrů výšky a to už je rozdíl, to už mají lesy jinou kvalitu. Během chvíle nás topení v autě rozehřálo a hned byla chuť znovu vylézt a zdejší energie Slavkovských lesů ještě načerpat a vychutnat, než tuto oblast opustíme a za necelé dvě hodiny se ocitneme ve velkoměstu. A tak jsme si ve tmě svítili slabou baterkou a prošli se kilometr příjemnou lesní cestou a s hlubším dýcháním nabírali ty zdejší úžasné energie "do zásoby".
Po půl hodině jsme už definitivně z lesů vyjeli, abychom se vraceli ku Praze. Krom pár drobků ametystů dnes tedy žádný větší nález, ale ta místa a ty zážitky za to stály!
Takto vypadala silnice ve Slavkovských lesích, ale neklouzala.
Vánice metala sněhem, byla to doslova větrná bouře.
I v tom nepříjemném nečase jsme šli najít místo, které je popisované jako naleziště metystů. Místy byly doslovné návěje sněhu!
Těžké mraky věštily blížící se sněhovou vychřici, odoláme náporu větru?
Silná fujavice, že by normální člověk nevystrčil ven ani prst. Ale už se blížíme k nalezišti, alespoň to tak vypadalo podle mapy.
Schovaní před větrem se rozhlížíme.
To je asi ono, tady nadšenci jistě kopali ametysty...
A tady taky, ale povrch je zmrzlý a stmívá se...
Ze závětří okraje lesa to tak zle nevypadá.
Že těm zvířatům není zima v tom ledovém větru! V pozadí si všímáme lůmku, ale asi je to spíše jen sesuv.
Překvapení u auta: Chlupaté zvíře.
Mobil na to nestačí.
Kamarádův malý digitál to zvládá lépe.
A po úpravě histogramu fotky z toho skutečně vyleze - medvídek Míval!